Bibi prober se! To není realita! 8. díl

26. dubna 2008 v 16:41 | © MoNiSeK - Toms Prinzesschen |  Bibi prober se! To není realita!
  • Bibi
"Tak Tome, řekneš mi už konečně kam jedeme?" naléhala jsem na něj už takhle hodinu. Od nás jsme jeli k němu do bytu, tam si sbalil své věci a vyjeli jsme z Mnichova. Pořád se ho ptám, ale on buď mlčí, nebo se jen blbě usmívá.

"Tome! Hey! Halo! Já žiji, existuji, dýchám a mám své potřeby!" snažila jsem se mu rozvázat jazyk, ale marně. To si dneska ráno zadal bobříka mlčení?
"Bibi přestaň mi mávat rukou před obličejem. Řídím a nechci se vybourat" napomenul mě. Poslechla jsem ho a vzorně seděla a sledovala cestu z okna. Auta se míhala kolem a v autě prostě klid, ticho. Tak jsem zapnula aspoň to rádio.
  • Tom
No, ještě, že dala pokoj. Hodinu v kuse pořád říkat to stejné a to "kam jedeme" je strašné poslouchat. Prostě ji to zatím nechci říct. Však až zastavíme v polovině cesty na benzínce tak ji řeknu něco, aby byl klid. Samotný cíl cesty bude překvapení.
"Tome, prosím……mám hlad a potřebuji na malou" řekla po chvilce zoufale a všelijak se kroutila
"to už nevydržíš půl hodiny?"
"blázníš? To mi buď praskne dřív močák nebo ti počůrám sedadlo"
"jen to ne. Já to čistit nebudu a víš jak dlouho to tu bude smrdět?"
"tak někde zastav, je to naléhavé"
Přidal jsem plyn a jel co nejrychleji to šlo. Jeli jsme po dálnici a všude kolem jen pole a nic jiného. Čekal jsem, kdy se budeme blížit aspoň k nějaké odbočce nebo k benzínce. Už jsem to pomalu vzdával, poslední možnost byla zastavit na kraji a prostě ať svoji potřebu vykoná venku schovaná nějak šikovně za autem. Jinak jsem už nevěděl.
"a pokud teď myslíš na to, že mi tady zastavíš a řekneš jak nějakýmu psovi tady to udělej, ta na to zapomeň. To - to raději pustím do kalhot."
"ježiš Bianco mlč! Nic takového jsem neřekl. Divej, tam je benzínka. Zastavíme tam."
"to si piš, že tam zastavíme. Dál to nevydržím"
Proboha, pokud to s ní bude takové jako teď celou dobu tak nevím kdo z nás dvou bude blázen. Zastavil jsem na parkovišti u pumpy a Bibi z auta vyletěla jako střela přímo na záchod. Jen jsem zaklonil hlavu, přivřel oči a oddechl jsem si, že první bojovný úkol z její strany je za mnou. Když mi začal zvonit mobil, vzal jsem ho, podíval se na displej kdo volá. Dost mě to zarazilo, že se mi tam ukázalo "Bibi". Proč mi jen volá? Vždyť šla na záchod a není pryč ani ne 5 minut.
"co potřebuješ?" zvedl jsem ji to "a to sis tu kabelku nemohla vzít sebou? Na co ji potřebuješ? Já ti ji extra kvůli šminkám nosit nebudu" ………….. "proboha……..jo, už jdu." Položil jsem to a protočil očima. Mě z ní už klepne. ´Tome, v kabelce mám tampóny, bez nich se od tut nehnu´ - ta její věta mě dorazilo. Teď budu dokonce její pejsek. Ježiš Tome, co tebe to zase napadlo. Už toho začínám pomalu litovat.
"děkuji" poděkovala, když jsem ji kabelku podal přes lehce zavřené dveře.
"nemáš zač." hned jsem se vrátil do auta.
  • Bibi
To jsem to zase vypekla. Tom z toho nebyl moc nadšený. Začal být protivný od té doby co jsem řekla, že potřebuji na záchod. Teď na něj budu milá, ať si nemyslí, že udělal chybu, že semnou někam jede. Však bych mu měla být vděčná. Už rok jsem pořád doma. Nikam nemůžu, nikdo kromě Toma za mnou nechodí. Je to pro mě vysvobození i když nevím kam jedeme.
O pár hodin později
"k večeru jsme dorazili na místo. Zastavili jsme v malé vesničce za Hamburgem. Na kraji té vesničky je taková chata.
"jsme tady. Pojď" pobídl mě Tom mile a vylezl z auta. Vystoupila jsem, vzala si zezadu svůj batoh a šla s ním dovnitř.
"chovej se jako doma. Tohle se na nějaký čas stane našim domovem" řekl a usmál se. Teď jsem to absolutně nechápala. My tu budeme nějak delší dobu? Já předpokládala, že aspoň na víkend.
"domov? Tome?"
"po večeři ti to vysvětlím. Pomůžeš mi s nákupem z auta?"
"dobře no" položila jsem batoh ke zdi a šla s Tomem do auta pro nákup, který jsme cestou v Hamburgu udělali.
S Tomem jsme se pak vrhla na vaření večeře. Byla u toho sranda. Pokoušeli jsme se a mlátili se špagetami. S večeří jsme se posadili ke stolu a pustili se do toho.
"Tommy? Nechceš mi to vysvětlit teď?" zeptala jsem se ho uprostřed večeře, hodila na něj smutný výraz, že by bylo těžké mi odolat
"ty seš……..no dobrá" zaradovala jsem se, že to konečně budu vědět "vytáhl jsem tě z domu kvůli posledním pár dní. Napadlo mě, že když budeš hodně daleko do domova, kde máš všechny vzpomínky na Billa a tak……….že ti to pomůže a už tě nic strašit nebude a ty nebudeš lozit z okna" řekl a trochu jsem se na něj zamračilo. Když to viděl, zaskočilo mu.
"stalo se snad něco?"
"jo, to jsi mi mohl říct hned. Bych ti řekla ne a ty by sis nemusel dělat práci. Já chci domů Tome. Zítra pojedeme zpátky!" odsekla jsem mu
"proč proboha?"
"já tu totiž nemám Billa! On mě večer bude hledat a já tam nebudu!" vstala jsem naštvaně od stolu a odešla do kuchyně kde jsem si uraženě stoupla k lince a hrála si s utěrkou.
"Bibi! Sakra už to pochop! Bill už tu není a ani nikdy nebude! Konečně se prober z minulosti a z toho tvého života do reality! Musíš žít dál a užívat si života naplno dokud ho ještě máš!" přišel za mnou a začal na mě křičet. Po tváři mi začínaly stékat slzy. Bolelo mě to co říká. Jak tohle o svém bratrovi může vůbec říct!
"jsi zlý! Jak to můžeš vůbec říct! Je to tvůj bratr! Já už vím jak to ve skutečnosti je! Ty mu jednoduše závidíš, že mě má a že já patřím jen jemu, protože mě chceš! Tak se mi snažíš nakukat hlouposti abych ho opustila a přišla pro útěchu k tobě co?! Já tě nesnáším!" začala jsem mu bušit do hrudi a z očí mi šel proud slz. Tom mě rychle chytl pevně a pevně tiskl k sobě.
"tak to není" pošeptal mi ho ucha.
Pokračování příště…..
Monisek
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama