Bibi prober se! To není realita! 5. díl

26. dubna 2008 v 16:39 | © MoNiSeK - Toms Prinzesschen |  Bibi prober se! To není realita!
  • Tom
Bibi se krčila v rohu místnosti a brečela. Rychle jsem k ní přiběhl a vzal si ji do náruče. Hned se mi omotala kolem krku a plakala. Kolíbal jsem ji ve svém klíně a snažil se ji utěšit. Stela mezitím přišla za námi, smutně Bibi sledovala.

"můžeš z kuchyně donést prosím její léky na uklidnění? Jsou v takové oranžové krabičce. Dones 2 prášky" řekl jsem ji. Jen mi kývla a odběhla pro ně. Dál jsem ji utěšoval, připadalo mi to, jako kdyby tohle nemělo konce. Stela přišla s prášky a vodou. Vzal jsem si je a dal je Bibi. Prve si je nechtěla vzít, ale nakonec povolila a poslušně to spolkla. Půl hodiny jsem tam s ní seděl na podlaze dokud se nezklidnila. Usnula mi v náručí a tak jsem se s ní opatrně zvednul a odnesl ji na sedačku, kde ji položil. Klekl jsem si před ní a lehce hladil po tváři.
"co to bylo?" zašeptala Stela s vystrašeným hlasem, protože takhle Bibi nikdy neviděla. Ví, v jakém je stavu, ale že je to až tak vážné ani netušila.
"zase ji popadl záchvat. Občas se ji to stane"
"proč volala jméno tvého bratra?" zeptala se. Jen jsem se na ni smutně podíval, protože tahle záležitost je dost choulostivá a nerad o ni s někým mluvím.
"to je jedno" otočil jsem se zpátky na Bibi
"Tome, já tvého bráchu neznala. Nevím ani co se pořádně stalo, co mezi nimi bylo, že to tak nese. Prosím…"
"vždyť to není podstatné" zvedl jsem s konečně a posadil vedle ni do křesla. Chytl jsem Stelu za ruku a upřeně se ji díval do očí.
"ale je! Nemysli si, že neslyším jak ze spaní někdy křičíš naprosto zoufale jeho jméno. Nemůžeš to v sobě dusit, musíš to ze sebe dostat a ono se ti uleví"
"nezkoušej na mě kotě praktiky tvé mámy" ušklíbl jsem se. Její máma je psycholožka a Stela od ní něco pochytila.
"moji mámu z toho vynechej. Jen mě to zajímá, chci ti pomoct. Není zrovna lehké s tebou navazovat jakýkoliv kontakt, když jsi jednou půlkou tady u ní a druhou u Billa" řekla trochu naštvaně
"no tak dobře. By jsi jinak nepřestala dokud bych ti to neřekl. Ti dva spolu chodili, Bill tu s ní bydlel. Máma Bibi kvůli tomu nesnáší a teď po jeho smrti ji stále vyčítá, že tu nehodu zavinila ona, že kdyby ji vůbec nepoznal - žil by dál. Ten večer jeli sem od našich. Byla mokrá silnice, někdo do nich narážel. V jedné zatáčce to prostě nezvládli. Bill ji zemřel v náručí." Řekl jsem to co nejstručněji a nejrychleji. Cítil jsem, jak mi mačká ruku čím dál tím více.
"to je mi líto. Měl jsi mi to říct už dávno, teď konečně chápu co se stalo" políbila mě na tvář, zvedla se a odešla do kuchyně. Jen jsem ji sledoval a v klidu seděl. Zdá se mi, že jsem od té doby moc dospěl. Už přes půl roku se Stelou chodím, mám ji strašně rád. Starám se o Bibi i když nemusím. Vlastně musím, chápete ne? Prostě dříve jsem měl snad každý týden novou holku. Z části mi ten život chybí, ale takhle jsem asi více spokojený. Ale ke štěstí mi stále něco chybí a chybět bude. Na tom už nic nezměním.
  • Bibi
Když jsem se probudila, byl už večer. Posadila jsem se a rozhlédla kolem sebe. Byla jsem v hale na sedačce a Tom spal v křesle naproti. Promnula jsem si oči a zívla. Hned jsem se podívala na hodiny. Musela jsem spát minimálně 6 hodin. Ale jak to, že tu není máma nebo táta? Už tu měli aspoň 2 hodiny být. Místo nich tu mám svého ochránce, kterej momentálně chrápe. Zvedla jsem se a šla do kuchyně si něco vzít z lednice. Vzala jsem si jogurt a vrátila se zpátky na sedačku. Přikryla jsem se dekou a seděla jsem. Sledovala jsem ovladač a přemýšlela zda zapnout televizi nebo ne. Měla jsem z ní v tomhle momentě panickou hrůzu. Kdyby ji zapnul někdo jiný než já, ale já sama si netroufnu asi. Pokoušela jsem se o to několikrát, ale vždy jsem ovladač vrátila na stolek. Přece se nebudu bát ovladače a televize? Nebo toho co se mi dnes stalo? Když jsem se na ni odpoledne dívala, najednou z té televize někdo vystoupil. Ta osoba vypadala jako Samara, ale měla obličej Billa. Strašně jsem se vylekala. Strach mě zahnal až do kouta a pak jen vím, že mě Tom utěšoval v náručí. Více si nepamatuji. Bojím se, že se to stane znovu. Nechci to začít podruhé.
"Bibi……….." zaslechla jsem najednou stejný hlas jako včera. Opět vycházel od schodů. Položila jsem kelímek na stolek a jako smyslu zbavená jsem ten hlas opět následovala. Přišla jsem do podkrovního pokoje. Rozsvítila jsem světlo a rozhlédla se kolem. Nikdo tam nebyl. Proto jsem se otočila, že půjdu zpátky, ale strašně jsem se lekla. Stála tam stejná osoba jako odpoledne z té televize. Popadla mě panická hrůza. Chtěla jsem křičet o pomoc, ale jako kdybych v tom momentě neměla žádné hlasivky. Prostě to nešlo. Pomalu jsem ustupovala dozadu. Stále jsem se pokoušela křičet. Konečně se mi to povedlo. Zakřičela jsem z plných plic. Jenže ta osoba mě pořád nutila jít dál a dál. Brzy jsem narazila na zeď. Okno bylo otevřené a mě nenapadlo nic jiného než vylézt oknem. Neuvědomila jsem si, kde se to okno nachází, jak je to vysoko, chtěla jsem se zachránit. Bála jsem se. Brečela jsem, že bych svými slzami mohla vytopit i celou čtvrť. Lezla jsem z okna ven na kousek střechy, když mě někdo chytnul za ruku a táhl dovnitř. Byl to Tom. Najednou se mi tak ulevilo. Padla jsem mu kolem krku a rozhlížela se kolem. Nikdo kromě nás dvou tam nebyl.
"proboha Bibi co jsi vyváděla!" řekl mi vystrašeně a zároveň naštvaně Tom. Se slzami v očích jsem ho sledovala a nevěděla co říct. Jen si mě k sobě přitáhl zpátky a pevně mě objal.
Pokračování příště…..
Monisek
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama