Bibi prober se! To není realita! 2. díl

26. dubna 2008 v 16:38 | © MoNiSeK - Toms Prinzesschen |  Bibi prober se! To není realita!
  • Bibi
* * *
To byl zase víkend. Jsem ráda, že se vracíme domů. Teda spíše ke mně domů, Bill u mě bydlí. Rodičům to nevadí a dům máme až dost velký, takže ani nepřekáží. Billova máma mě moc nemusí. Já nevím proč. Nic jsem ji neudělala. Pořád mi ale předhazuje, že jsem ji Billa ukradla, protože se od nich odstěhoval ke mně. Ale tak to není. Jen se máme strašně rádi a chceme být pořád spolu. Nevím proč to nedokáže pochopit. Tak proto jsem ráda, že tenhle víkend končí a jsme na cestě do Mnichova.
"na co myslíš zlato?" vytrhl mě Bill z přemýšlení
"co?"
"na co myslíš se ptám"

"na nic. Raději se dívej před sebe. Silnice je mokrá. Nechci skončit v šestnácti někde ve škarpě." Udělala jsem si z něj srandu i když vím, že Bill je zodpovědný řidič na rozdíl od svého bratra.
"a myslíš, že já bych v osmnácti chtěl?"
"ne. Hele, ale já to myslím vážně. Raději se věnuj řízení, ať přijedeme v pořádku a hlavně celí!"
Bill toho nakonec nechal, protože ví, že v tomhle jsem neústupná. Dále se věnoval řízení a já se vrátila ke svým myšlenkám.
Celý víkend byl naprostý horor. Simone na mě sváděla úplně každou hloupost co se stala. Rozbil se talíř - kdo za to mohl? Samozřejmě, že já. Já totiž stála kousek od myčky. Pes zašpinil od blata čistě bíle povlečené prostěradlo - zase jsem za to mohla já. Já šla totiž poslední ze zahrady a on mi proklouzl mezi nohama. Tohle jsou přece naprosté hlouposti a mohli se stát komukoliv. Proč to musím odnášet tak já? Když Bill rozbil omylem skleněnou vázu, protože jsme po sobě v obýváku házeli polštáře, on za nic nemohl. Zase já - já jsem totiž si s ním házela. Bill se mě zastal, pochopitelně. Jeho mámě to ale nestačilo a navážela se do mě dál. Měla jsem tu smůlu, že Tom nebyl zrovna doma. Byl u své "přítelkyně". Každý týden má jinou, takže už si ani nepamatuji její jméno.
"co to bylo?" zeptala jsem se vystrašeně Billa, když mě z přemýšlení vytrhl silný náraz.
"jen nějakej hňup do nás narazil zezadu. Ale nemusíš se bát. Nic se nestalo a ani nestane" uklidnil mě a vřele se na mě usmál, abych byla klidnější. Docela to pomohlo, jenže se ten náraz opakoval znovu a tentokrát byl silnější. Otočila jsem se dozadu a podívala se na toho debila. Nějakej vůl ve sporťáku se v tom doslova vyžíval, že do nás narážel. Otočila jsem se zpátky s jen zakroucením hlavy.
"zlato raději zastav. Budeme pokračovat až odjede. Tohle už sranda není" řekla jsem Billovi se strachem
"ne, pojedeme dále. Přece není vůl aby zavinil autonehodu"
"Bille nezapomeň kdo jsi! Tohle zavání velkým průšvihem! Co když to je nějakej naštvanej kluk, kterého opustila holka jen kvůli tobě, protože tě platonicky miluje a úplně ji ta láska zatemnila mozek a na něj doslova zapomněla?! Víš co dokáže taková nenávist?" zvýšila jsem na něj hlas, protože jsem měla už obrovský strach jak už o můj život tak i o Billův.
"no dobrá" souhlasil "zastavím jen jak uvidím nějaké vhodné místo ano?"
"dobře"
Jeli jsme chvíli dále a už to vypadalo, že nám dá pokoj. Jenže následoval další náraz a poslední. Byli jsme zrovna v zatáčce a na té mokré silnici nebylo možné auto udržet. Sjeli jsme z cesty a jeli z malého kopce dolů dokut jsme nenabourali přímo do stromu. Od toho nárazu jsem nic nevnímala.
Nevím kdy jsem se probrala, ale nebylo to brzo. Z auta se od motoru jen kouřilo. Když jsem se podívala na Billa, ležel na airbagu, který mu vyletěl. Rychle jsem se vzpamatovala a rozepnula sobě i Billovi pás. Byla jsem ráda za to, že se nezasekly a my tu neuvízli. Otevřela jsem dveře a vylezla. Hned jsem se vrátila zpátky pro Billa. Proplácala jsem ho, aby se probral. Byl na půl mimo a na půl mě vnímal. Spolupracoval semnou a s jeho pomocí se mi ho podařilo vytáhnout. Odvedla jsem ho kousek od auta a položila na zem. Klekla jsem si k němu a z očí mi začali téct slzy.
"vydrž, zaběhnu pro pomoc" řekla jsem a chystala se zvednout a běžet zpátky na silnic. Bill mě ale chytl za ruku a stáhl zpátky dolů.
"nechoď. Zůstaň semnou. Zavolej mobilem. Ale neopouštěj mě" řekl stěží. Při pohledu na něj, jak sotva může mluvit mi bylo stále víc do pláče. Jestli se mu něco stane, nepřežiji to.
"dobře" souhlasila jsem a hned jsem vytáhla z kapsy mobil a zavolala záchranku.
"mi-mi-miluji-miluji tě" vykoktal Bill a po tváři mu stekla slza.
"ne! To ne Bille! Ty budeš žít, neříkej mi sbohem, prosím!" měla jsem ho položeného hlavou v klíně a hladila ho po tváři.
"Bibi promiň, ale…… je mi zima" řekl tiše a přivíral oči
"Bille ne!!!!" křičela jsem jak kdyby měl být konec světa a začala jsem ho lehce propleskávat, aby ty oči nezavřel. Bála jsem se, že když je zavře, už je neotevře. Bála jsem se toho, že mě opustí a já na tomhle světě zůstanu úplně sama bez osoby, která mě milovala snad více jak svůj vlastní život a já jej.
"miluji tě a řekni Tomovi, že to byl nejlepší brácha jakého jsem kdy znal…..budete mi chybět" řekl a zavřel oči. V ten moment se mi zastavilo srdce. Celý svět se kolem zastavil a tenhle okamžik jakoby neměl konce. Tohle jsem nechtěla, tohle se stát nemělo! Neměl mi zemřít v náručí!
* * *
Probudila jsem se úplně zpocená, vystrašená a udýchaná! Ten sen…….bylo to tak živé! Já už nechci aby mě tohle provázelo každou noc, každý den, už nechci aby se mi to ještě někdy zdálo!
Posadila jsem se na posteli a chytla za hlavu. Po chvilce jsem se podívala na budík. Byly 4 hodiny ráno. Jen co jsem se uklidnila, lehla jsem si zpátky a zavřela oči.
Nepodařilo se mi usnout, protože jsem v mém pokoji slyšela něčí hlas….
Pokračování příště……
Monisek
A komentíky.......děkuji
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama