Bibi prober se! To není realita! 10. díl

26. dubna 2008 v 16:42 | © MoNiSeK - Toms Prinzesschen |  Bibi prober se! To není realita!
  • Tom
Bylo už pozdě večer a Bibi usnula u televize. Opatrně jsem ji vzal do náruče a odnesl ji do jejího pokoje. Tam jsem ji položil do postele, sundal kalhoty, tričko a přikryl ji. Než jsem odešel, políbil jsem ji na čelo a pak ji tam nechal samotnou. Byl jsem po dnešku utahaný a proto jsem šel hned k sobě a do koupelny. Dal jsem ji horkou koupel a lehl si do ni. Úplně se mi ulevilo, ta teplá voda mi hodně pomáhá. Spokojeně jsem zavřel oči.

Flashback
"ale mami! Už jsi nám to říkala" odsekával jsem mámě, protože je před námi první den ve škole a ona mě a Billovi pořád něco říká, jak se ve škole máme chovat, že nemám využívat toho, že jsme dvojčata a být hodní, abychom ji neudělali ostudu. Opakovala to aspoň už po tisící.
"Tome! Jsi ještě dost mladý na to, abys semnou takhle mluvil!" napomenula mě
"no jo ježiš. Můžeme už jít?" otráveně jsem stál na místě a nechával se upravovat. Pořád se jí něco na mém tričku a kalhotách něco nelíbilo. Na Billovi se už vyřádila a jde na něm vidět, že je rád, že už to má za sebou. Jen tupě stojí vedle mě a nic neříká.
"nezapomeňte hlavně v autobuse ty poháry se sladkostmi jasný?" řekla nám poslední rozkaz ve dveřích, když jsme šli na zastávku. Jen jsme oba souhlasně zakývali hlavou a co nejrychleji z mámina dosahu.
"to je strašný. Mi kazí radost ze školy. Už se těším na holky. Snad tam budou nějaké nové" šťouchl jsem lehce do Billa, když jsme stáli na zastávce a vyčkávali příjezd autobusu.
"nech ji. Však ona z toho vyroste" zachichotal se brácha.
"máma a vyroste? No brácha, nevím, nevím"
Autobus během chvíle přijel a mi jeli směr Magdeburg.
"hele divej! Tam jde Alisha!" ukázal Bill, když jsme zastavili na další zastávce. Hned jsem se podíval z okna a chvíli Alishu sledoval. Znám ji ze školky. Přistěhovala se sem před pár měsíci a hned jsme si padli do noty. Hráli jsme si ve školce ale i venku o prázdninách. Asi jsem se do ni zamiloval. Ona je…..úplně úžasná!
"halo! Tome!!" mával mi před obličejem Bill rukou, ale já měl oči jen pro tu malou copatou holku na zastávce.
"co?" otočil jsem se na něj
"no ptal jsem se tě, jestli nevíš kdy bude ta narozeninová párty" zopakoval mi asi to, co mi říkal, když jsem jej nevnímal
"proboha Bille! Já tu řeším své milostné problémy s Alishou a ty začneš o nějaké oslavě. Proboha!" mávl jsem nad tím jen rukou a dál se věnoval mé ´vyvolené´. Alisha nastoupila do autobusu a posadila se o jedno sedadlo před nás. Celou cestu jsem ji sledoval. Nevím jestli mi Bill dál něco říkal, já ho stejně nevnímal.
Ve škole jsme šli všichni tři do stejné třídy. Tam jsem se posadil do lavice s Bille. K mému štěstí Alisha hned před nás. Já mám ale štěstí! Když přišla paní učitelka, začala nám tam něco povídat. Co říkala? To já nevím, já byl zaneprázdněn úplně něčím jiným. Kochal jsem se pohledem na ty hezký malý holky kolem. Jedna byla černovlásky s copánky, další blondýnky, další měla dva culíčky. Prostě při pohledu na ně jsem ztrácel slova. Moc jsem je nepotřeboval, ale když mě paní učitelka vyzvala, abych se představil, jen jsem se usmál a rudý jako rajče se zase posadil. Najednou jako bych nevěděl co říkat. Tohle se mi nikdy v životě nestalo. Vždy v mám kapse nějakou hlášku. Postupně se mi ale ta škola začala znechucovat. Už první den nám tam začala paní učitelka zadávat úkoly. Připadal jsem si jako otrok. Musel jsem poslouchat všechny její příkazy, nesměl jsem chodit z místa, mluvit nahlas, vykřikovat, když jsem něco chtěl, musel jsem svoji línou packu zvednou. No prostě hrůza. Takhle jsem si školu teda rozhodně nepředstavoval. Když jsem se podíval na Billa, bylo jasné, že je stejného názoru jako já. Tvářil se otráveně. Už několikrát ho učitelka napomenula, protože se zvedl a šel se dívat z okna na veverku, která běhala na větvích stromu, který byl před okny.
"brácha, co budeme dělat?" zeptal jsem se ho naprosto zoufale, protože jsem byl bezradný. Co tu budeme ty 3 hodiny dělat. Teprve uběhlo 20 minut co tu jsme a už bych sem nejraději nikdy nevkročil.
"já nevím, ale ta učitelka je škaredá. Dívej, má zadek jako valach" řekl mi tiše Bill, aby to nikdo neslyšel. Musel jsem se začít smát. Přišlo mi to vtipné. I když, takhle se dá zabavit. Hodnotit učitele. Ale až to uděláme tak co pak? No však ono se něco ještě vymyslí.
"Kaulitzovi! Zklidněte se!" napomenula nás učitelka
"áchjo" fňukli jsme oba zároveň a podepřeli si hlavu rukou a sledovali znuděně tabuli.
Flashback - konec
Najednou jsem si vzpomněl na náš první školní den. Byla to sranda ten zbytek dne a pak to mámino přivítání s otázkou "nezlobili jste?" ani to ahoj nám nařekla. No co. To už je tady hodně let zpátky a co se od té doby změnilo. Úplně vše. Chtěli jsme být s Billem pořád spolu, na každém kroku. Poté se odstěhoval k Bibi a já si aspoň koupil byt v Mnichově abych mu byl na blízku. Slíbili jsme si, že zemřeme společně, protože si nedovedeme představit život bez toho druhého. A co se nestalo? Bill mě tu nechal samotného. Porušil tenhle slib. Nezlobím se na něj, ani to nejde, on za to nemohl. Byla to jen hloupá nehoda, za kterou těžce zaplatil.
Vylezl jsem z vany, osušil se, oblékl si trenýrky a šel si lehnout. Chtěl jsem spát, ale nedařilo se mi usnout. Na budíku mi svítilo 02:35 a já stále nezavřel oči. Pořád jsem musel myslet na Billa a jaký život s ním byl.
Ráno jsem se probudil brzo ráno a ani netuším v kolik jsem usnul. Jsem docela nevyspalý, ale to snad dnes doženu. Nechtělo se mi ležet v posteli a proto jsem vylezl z postele, oblékl se, provedl ranní hygienu a vyrazil do obchodu pro nějaké to čerstvé pečivo.
  • Bibi
Když jsem se vzbudila, protáhla jsem se a poté vylezla. Šla jsem k Tomovi do pokoje, ale byl prázdný. Postel rozházená a Tom nikde. Šla jsem se proto podívat dolů, ale dole taky nebyl. Nemohla jsem ho v celém domě najít. Asi šel do obchodu nebo se projít, zapálit si, co já vím. Každopádně vím, že se vrátí a to je hlavní.
Posadila jsem se k televizi a zapla ji. Byli zrovna ranní zprávy. Celkem nedůležité informace. Jen zase nějaká vražda, loupež, havárka, ale nakonec něco zajímavého bylo.
"Včera to bylo přesně rok, co hvězda celosvětové populární skupiny Tokio Hotel, Bill Kaulitz zemřel při autonehodě. Všichni věrní fanoušci mnoho měsíců drželi kvůli Billově smrti smutek. I přes tyhle smutné události, které Tokio Hotel postili, i po rozpadu kapely mají nesčetný počet příznivců. Právě včera se v Magdeburgu konal velký sraz. Fanoušci šli průchodem městem se svíčkami v ruce až na hřbitov, kde je zpěvák pohřbený. Přijeli fanoušci z celého Německa, Rakouska, Belgie, Švýcarska, Česka, Polska, Anglie, Francie a dokonce i ze Spojených států……." Pokračoval reportér dále a běželo i video z té akce o které mluvil. Mnohokrát se objevila Billova fotka. Ztuhle jsem seděla na místě, pomalu ani nedýchala a se slzami v očích a zmatkem v hlavě jsem to celé sledovala. Když ukázali fotku z té autonehody, o které mluví, nezvládla jsem to. Rychle jsem vstala, co nejrychleji přišla k televizi a shodila ji dolů. Sesypala jsem se kousek od ní na zem a rozbrečela jsem se.
Pokračování příště……..
Monisek
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama